Až do vydání školních reforem v době Marie Terezie a Josefa II. byly v našich zemích budovány školy jen pro rozsáhlé farní obvody. V menších obcích vyučoval zpravidla jeden z řemeslníků, a to ve vlastním obydlí. Obdobná situace byla i ve Štítné, která společně
s Popovem, Jestřabím, Svatým Štěpánem, Svatou Sidonií, Bylnicí a celým Závrším byla přiškolena k farní škole v Brumově. V přechodném období od založení do postavení školy ve Štítné vyučoval chlapce základům čtení, psaní a počítání doma místní mistr kožešnický, děvčata pak učila jeho manželka.
V samostatné farní škole ve Štítné se začalo poprvé oficiálně vyučovat od podzimu 1787. 28. října t.r.byla vysvěcena fara, kostel i školní budova. Jednalo se o tzv. triviální dvoutřídní školu pro děti od šesti do dvanácti let, ovšem při nepovinné školní docházce. Učebna však byla jen jedna a učitel proto vyučoval po celý den odděleně první a druhou třídu. Podle záznamů krajských školních dozorců byla situace v docházce do štítenské triviální školy v letech 1787-1791 následující:
| | počet dětí schopných navštěvovat školu | počet dětí
navštěvující školu |
Štítná n/Vl | 92 | 53 |
Jestřabí | 47 | 13 |
Popov | 37 | 14 |
V roce 1826 se docházka do školy již zlepšila. Ve Štítné docházelo ze 234 dětí školního věku do školy 220.
Prvním učitelem lokální školy byl dřívější brumovský školní pomocník, šestadvacetiletý Jan Feygerle, a odpovědným školním inspektorem se stal valašskokloboucký děkan, neboť až do roku 1870 byly v c. k. rakousko-uherské monarchii školy pod církevním dohledem.
V budově první školy se učilo v letech 1787-1898 a zbourána byla roku 1950. Jak probíhalo vyučování? Například v roce 1826 se učilo německy a česky, nedělní vyučování probíhalo v českém jazyce. Žáci přicházeli do školy v 7 hodin ráno a nejprve se zúčastňovali bohoslužeb. Po nich se vyučovala 2. třída od 8 do 9 hodin, od 10 do 10.30 a od 13 do 14 hodin, 1. třída od 9 do 10, od 10.30 do 11 a od 14 do 15 hodin. Nedělního opakovacího vyučování se střídavě po týdnu v době od 13 do 15 hodin zúčastňovali buď chlapci nebo děvčata.
Na začátku šedesátých let 19. století byla budova školy už značně zchátralá. Dřevěné trámy byly většinou shnilé, konstrukce budovy musela být podpírána. Proto v roce 1863 došlo k její rekonstrukci a rozšíření. Farní škola také prožila v těchto letech - stejně jako všechny ostatní školy v mocnářství - velkou reorganizaci. Zákony z roku 1869 zavedly místo farních škol školy veřejné (obecní). Tím také skončil církevní dozor nad školami.
Po uzákonění povinné školní docházky byly postaveny školy v Popově (v r. 1879) a
v Jestřabí (v r. 1893). Ve Štítné přistavila obec druhou učebnu v roce 1880. Po této přístavbě byly rozměry jednotlivých učeben 6,37×6,90 metru a 6,70×6,90 metru. Do první třídy mělo chodit 123 a do druhé 98 žáků. Docházka dětí do školy však byla nevalná. Například v měsíci říjnu roku 1884 docházelo do školy pouze 15 z 86 žáků 2. třídy.
V období od 1.9.1896 do 1.3.1903 působil ve funkci řídícího učitele Jan Koch. Veřejně kritizoval nevyhovující prostory staré školy a její zcela nedostatečné vybavení pomůckami. Bojoval za postavení nové školy a za změnu vztahu rodičů ke škole a ke vzdělávání. Upozorňoval na to, že někteří rodiče nechtějí žákům kupovat ani základní školní pomůcky, neposílají je pravidelně do školy, že péči dětí o hospodářství a dobytek považují za přednější. Stěžoval si rovněž na večerní toulání žáků, na to, že je rodiče berou na taneční zábavy a že děvčata v zimě chodívají dlouho do noci drávat peří do nálevny v hospodě. Skoro jako dnes - až na to draní peří.
Po mnohaletém Kochově úsilí došlo přece jen v devadesátých letech 19. století ke zlepšení školní docházky. Řídící učitel začal pro své žáky organizovat školní výlety. Na Vršatec, do Svaté Sidonie a k pokusným ropným vrtům do Bohuslavic. Chudší žáci ovšem neměli v té době ani 15 grejcarů na vlak, a proto tyto výdaje musel ze svých skromných prostředků hradit učitel sám.
V roce 1896 byla ve Štítné ustanovena i třetí třída. Tato událost podpořila úsilí vybudování nové školní budovy, k níž bylo konečně přikročeno v následujícím roce.
Po slavném vysvěcení 15. srpna 1898 byla budova předána svému účelu. Na průčelí nesla škola velkým písmem hrdý nápis: Jubilejní škola císaře a krále Františka Josefa I.
V nové školní budově byly čtyři učebny a byt řídícího učitele. Ale protože poměry v obci se měnily velmi pomalu, podal si Jan Koch žádost o výměnu místa.
A tak se 1.března 1903 stal ve Štítné řídícím učitelem Jan Tauber, který znal jižní Valašsko už z doby svého působení na škole v Nedašově. Jeho dcera, spisovatelka Amálie Kutinová, později velmi pěkně popsala tuto dobu a život dětí ve Štítné a okolí v půvabné a svěží knížce Gabra a Málinka. (Kniha má celkem pět dílů a seznámíme se v ní nejen s dětstvím hlavních hrdinek, ale také s dalšími obdobími jejich života ve Valašském Meziříčí a v Praze.)
V roce 1918 měla škola již 6 tříd se 192 žáky, kteří se učili v 5 učebnách školy. Počet žáků neustále rostl a v roce 1940 bylo ve Štítné dokonce již 10 tříd. V tomto roce docházelo do školy 376 dětí.
Roku 1930 byl podán první návrh na školní stravování. Mělo se jednat o vaření polévky k obědu pro chudší žáky a pro děti z kopanic. Místní školní rada ale návrh zamítla.
A tak se první stravování dětí ve škole uskutečnilo až v zimních měsících roku 1940, kdy polévku dostávalo 160 potřebných dětí.
V sobotu 22.7.1939 postihla Štítnou živelná pohroma, která vážně poškodila i školní budovu. Přes 3 metry vysoký a téměř 2 metry široký dvojkomín byl smrští vržen na střechu, kterou probořil a zničil. Krytina na zbývajících částech střechy byla větrem vytrhána
a odnesena až do vzdálenosti 300 metrů od školy. 225 kusů okenních tabulí bylo rozbito a na podlaze v učebnách ležely dlouho kusy ledu. Ještě v témž roce však byla školní budova opravena.
Obsah a kvalitu výuky velmi negativně ovlivnila fašistická okupace v letech 1939 -1945. Ke konci války se vůbec nevyučovalo, poněvadž učebny sloužily k ubytování vojáků. Zprvu šlo o Maďary, později o slovenskou domobranu.
Ve školním roce 1941/42 proběhlo ve škole první promítání. Pro potřeby výuky zapůjčil promítací přístroj místní farář P. Dostál. K dalšímu opakování této atrakce pak došlo až za tři roky.
Od roku 1946 byla ve Štítné zřízena měšťanská škola, pro kterou byla upravena budova po německé finanční stráži. V letech 1947-1949 byl v rámci školy ustaven i jednoletý učňovský kurs.
Zlepšení informovanosti rodičů o prospěchu a chování jejich dětí pomohlo zavedení žákovských knížek ke dni 1.2.1951. V červnu 1951 se na škole poprvé konaly komisionální závěrečné zkoušky patnáctiletých žáků vycházejících ze školy.
Dobře se na škole rozvíjela zájmová činnost žáků. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl národopisný kroužek pod vedením učitele Milana Švrčiny, který v roce 1953 získal
1. místo mezi dětskými soubory celého kraje na národopisných slavnostech ve Strážnici.
Měšťanská škola byla prozatímně umístěna v dřevěné budově, kterou ve Štítné zanechali němečtí financi. Již tehdy se počítalo s tím, že se brzy postaví nová školní budova, proto odpovědní činitelé neměli zájem provádět jakákoliv její zlepšení. Středem baráku vedla tmavá chodba, proto tu bylo nutné po celou dobu vyučování svítit. Časem jsme obstarali střešní světlíky. Tím odpadlo svícení a ponurý barák se aspoň trochu projasnil. Suché záchody v naprosto nedostatečném počtu byly umístěny v baráku, což působilo značné potíže a nepříjemnosti především v letním období. Časem jsme prosadili vybudování dřevěných záchodů na školním dvoře. Dřevěné stěny netlumily zvuky, takže v učebnách bylo zřetelně slyšet, co se děje v obou třídách sousedních. To značně rozptylovalo pozornost žáků. Tato skutečnost vyžadovala od vyučujícího rovněž zvýšenou soustředěnost a námahu. Ředitel školy naproti tomu měl ideální přehled, co se v jednotlivých třídách v kterémkoliv okamžiku děje. Stačilo v průběhu vyučování několikrát projít chodbou a obraz o tom, jak se kde pracuje, byl dokonalý.
Brzy jsme přišli na to, že příčky mezi učebnami se dají poměrně snadno posunovat. Bohatě jsme toho využívali podle počtu žáků v jednotlivých třídách. Častější manipulací se však panely uvolňovaly a vznikaly nežádoucí škvíry. Žáci se tehdy nepřezouvali, a zejména kopaničáři donášeli do tříd bláto, které po zaschnutí a rozšlapání tvořilo oblaka prachu při každém kroku. Abychom aspoň trochu zmírnili tuto podstatnou zdravotní závadu, začali jsme podlahy častěji natírat opotřebovaným olejem.
Kabinet byl velmi chudobný - několik map, několik obrazů, pár nerostů, trojúhelník, kružítko, třecí elektrika, pár skleněných nádob a několik dřevěných modelů jednoduchých strojů.
Značné problémy byly s prováděním tělesné výchovy za špatného počasí. Ve třídách se cvičit nedalo a jiné alespoň částečně vyhovující místnosti nebylo. Hodina tělesné výchovy se naplňovaly četbou, zpěvem, společenskými hrami, ale také se procvičovalo učivo, v němž byly největší nedostatky.
Kázeň žáků byla až na malé výjimky dobrá. Vyučovací výsledky byly průměrné. Mnozí žáci přicházeli do školy nevyspalí a již unavení, neboť dříve, než mohli do školy, museli napást dobytek. Doma se žáci většinou neučili, s psaním domácích úkolů byly potíže, neboť po vyučování honem domů, krajíc chleba a za dobytkem. Kdo neměl krávy, měl kozy nebo alespoň husy. Starší sourozenci se starali o mladší a večer se šetřilo petrolejem.
A co žáci nosili na svačinu? Po většinu roku ovoce, v létě čerstvé, v zimě sušené, krajíc chleba, někdy jen suchý, jindy s povidly, tvarohem, v době zabijaček se škvarky. S čistotou rukou i obličeje byli věčně na štíru hlavně chlapci, prostě neměli čas a snad ani zájem pořádně se vydrhnout, a v mnohých rodinách se šetřilo i mýdlem. Tělesných trestů se v té době užívalo již jen ojediněle a byly málo účinné, neboť žáci byli zvyklí z domova na tvrdou realitu. Snad nejúčinnější bývalo ponechat žáka ve škole po vyučování. Věděl, co bude následovat doma po opožděném návratu, neboť rodiče netrpělivě čekali na jeho pracovní sílu. Pro mnohé žáky byla škola místem odpočinku od pasení a jiných prací.
